Expedice Cho Oyu 2005
8201 m

8. 4. – 24. 5. 2005

Úvod | Účastníci | Plán expedice | Deník | Fotografie | Kontakty | Sponzoři

Deník

Deník vznikal díky pochopení společnosti Tech Data Distribution, která nám zapůjčila notebook Toshiba Tecra S1 pro psaní zpráv (posílali jsme je přes e-mail, pokud byl k dispozici), firmy Eurotel. která poskytla satelitní telefon (ze základního tábora jsme posílali SMS) a firmy Solartec, která půjčila solární nabíječku. Sepisoval ho Jarda Novák, pokud není uvedeno v textu jinak.

8.4.2005 Den O
Původně jsem chtěl napsat Den D, ale ten pravý den by měl teprve nastat (alespoň tak doufám). Proto den O, neboli odjezdu. Ani jsem nezaregistroval, kdy začal, protože od včerejška od příchodu z práce se snažím věci již několik dnů rozházené po celém obýváku nabalit do zavazadel. Ve tři ráno je velký transportní pytel vrchovatě naplněn (23,5 kg), vedle toho stojí 55 litrová Gemma, kterou budu prohlašovat za příruční zavazadlo a která svojí vahou nemá daleko ke dvaceti kilo (už jen baterie ke sluneční nabíječce stojí za to). Přibalil jsem do ní i svoje výškové „plastiky“, a když bude nejhůř (na letišti budou protestovat), obuji si je do letadla na nohy. K zavazadlům nepočítám svoji „přerostlou“ ledvinku, která je napěchována 3 foťáky, transformátory k nabíječkám, satelitním telefonem, GPS, diskmanem, digitálním teploměrem, zkrátka všemi malými, a drahými nebo těžkým věcmi, a dále speciální vypolstrovanou tašku od firmy Dicota, skrývající notebook Toshiba a kupu CD, kdyby na nás padala v Advanced BC ponorková nemoc. Šťastní lidi, kteří můžou spát do oběda. Ranní ptáče ve mně dříme, po šesté už se jen převaluji na posteli. Žena mě pro jistotu budí před svým odchodem do práce. Můj poslední pracovní den před dovolenou, která svojí délkou i náplní má překonat všechny ostatní, začíná. Cestou do práce se stavuji u firmy Konektel, od které dostávám firemní prapor do základního tábora a k zapůjčeným vysílačkám i triko Motorola. V práci vyřizuji poslední úkoly. Nejdůležitějším je zorganizovat „pudžu“, abych si usmířil nejen bohy, které chrání kopec, ale všechny, které jsem stihl naštvat, aby mi přáli na cestu a výstup vše nejlepší. Musím se přiznat, že to byla vlastně přednarozeninová oslava, umně zamaskovaná pracovní poradou. Doma mi starší syn Dan pomáhá zavřít napěchovaný transportní pytel, kuřecí řízky od ženy na cestu musím dát do plátěné tašky přes rameno. Pátým zavazadlem se stává solární panel. Ve tři čtvrtě na šest stepuji v plné polní dle domluvy před domem. Šest pryč a Petr z práce, který mě slíbil hodit do Vídně na letiště, nikde. Žádná výprava přece nemůže začít hladce. Se zpožděním přijíždíme k benzínce na výpadovce a druhá část výpravy nikde. Liborové s doprovodem taky nestíhají. Na letiště přijíždíme už za tmy a v pohodě, davy poutníků ještě nestihly opustit Řím a ucpat zpáteční silnici. Odbavení letu QR98 již bylo zahájeno a nad ním se skví fotka horolezce šplhajícího po skalní stěně a nápis The Best – Run Businesses – Run SAP. Tak ani tady tomu neuniknu (kolegové v práci mi jistě rozumí)! V levé frontě mladičká zástupkyně Qatar Airways šikanuje Asiata, že má nadváhu. Raději se přesunujeme se do pravé fronty a nutíme se do úsměvů, doufajíce, že naše batohy projdou bez povšimnutí. Jen můj po doplnění musí mít okolo 25 kilo. Příruční pro jistotu necháváme za rohem, aby si jich nevšimli (jen já mám 4, když do letadla je oficiálně povoleno pouze jedno). Úsměvy pomáhají, bohové jsou nakloněni. První jde na řadu s batohem Libor H., digitální číslice se zastavují na 20,5 kg. Děvčata se omlouvají za techniku, s kterou mohutně zápasí a po chvíli odbíhají tisknout zavazadlový lístek k protější přepážce. Poté projede můj batoh a digitální oko stále mrká 20,5 kg. Stejně tak u batohu Libora K. Nerozumím tomu a ani nechci. Někdy se opravdu dějí věci mezi nebem a zemí. První krok prošel, ale vyhráno není. Přiznáváme sluneční panel, který nepatří mezi nejtěžší, nicméně rozměry 104 x 45 x 5 cm jej nelze považovat za příruční zavazadlo. Po krátké poradě zástupci Qatarců jej polepují ze všech stran nálepkami Fragile a dušují se, že nám jej nepoškozen vydají v Kathmandu. Naše starost o něj je tak zaměstnala, že jej ani neváží. Protože cesta do tranzitu vede kolem odbavovací přepážky, domlouváme se, že nám ostatní „příruční“ zavazadla ponesou Liborova žena a švagr, aby nám je taky náhodou nechtěli zvážit. S Liborem H. si na nohy ještě obouváme plastikové výškové boty, abychom snížili objem zavazadel a k pobavení kolemjdoucích v nich pajdáme do tranzitu. Bezpečnostní kontrolu jsme prověřili důkladně, jako jediní přes detekční rám procházíme v ponožkách a naše boty putují pod rentgen. Co kdybychom měli v podrážkách schovanou pistoli a na vrchol se chtěli prostřílet? Poslední zkouška nás čeká v tubusu při nástupu přímo do letadla. Zavazadla kluků projdou (Libor K. se ale smál předčasně!), moje Gemma je posledním bezpečákem (Gate Agent Stub) odhalena a zabavena. Dostávám potvrzení, že mi bude vydána až v Kathmandu. Opět bez vážení! Bohové jsou opravdu nakloněni. Start se podařil v časovém limitu a my štastni se necháváme obsluhovat pohlednými letuškami.

9.4.2005 Namaste Kathmandu – Buď pozdraveno Kathmandu!
Supermoderní Airbus A319 nemá chybu. Krátké přitloustlé letadlo (sedíme po 3 ve dvou řadách), pohodlné sezení (při své výšce si můžu i natáhnout nohy a opřít hlavu – poprvé se setkávám s vysunovací opěrkou pod hlavu). Letušky už nemávají svými ploutvičkami při spartakiádním cvičení s plovací vestou, LCD panely vše obstarají za ně. Poprvé také v Economy třídě dostávám jídelní lístek. Základem je Coctail of Potato and Tuna Salad, k tomu Creamy Cheesecake. Pak už záleží na nás. Váhám nad Vegetable Ravioli accompanied with a creamy béchamel sauce and julienne of vegetables, nakonec zvítězí Escalope of Chicken Viennese Style succulent crispy chicken breast served with sugar peas and white basmati rice. Kluci svorně umlčují jehňátka, když si dávají Lamb Biryani (delicous pieces of marinated lamb cooked with a an array of spices layered with rice and topped with fried onion cashew nuts and fresh coriander). Dozvídám se, že This menu is prepared according to Islamic Principles. Na LCD panelech George Cloony s Bradem Pittem chystají další kulišárnu (Ocean’s 12, což patrně jsou Dannyho parťáci II). Moc se nechytám, snažím se spát. Před čtvrtou našeho času nás budí kapitán letadla, že za 20 minut budeme v Dohá a venku nás uvítá 20 stupňů Celsia. Začínáme klesat a jdeme na přistání. Potvrzuje se to, co nám zamlčel prodejce letenek a v co jsme nedoufali. Naše zavazadla včetně nás budou přesouvána do většího Airbusu. Šance, že se něco ztratí narůstají. Volné tři hodiny zabíjíme pospáváním v tranzitu a novým naloďováním. Tentokrát neunikl svému osudu Libor K. (proto jsem včera psal, že se dlouho nebude smát!). Před nástupem do letadla je mu odhaleno a odebráno “příruční” zavazadlo s tím, že vydáno bude v Kathmandu. Alespoň má šanci, že mu jej nebudou překládat do dalšího letadla. Na letištní ploše mi konečně dochází, čím je letiště v Dohá “divné”. Široko daleko nevidím kolem sebe jiná letadla než šedivé s tmavě červenou hlavou jednorožce na zádi. Jako kdyby ostatní společnosti sem neměly přístup. Teprve po chvíli objevuji pestrobarevné letadlo společnosti Emirates Flyes, jejíž znak nosí na hrudi Petr Čech v bráně Chelsea. Vyjímá se tady jak vetřelec. Náš Airbas A320-600 je mohutným, ale málo pohodlným letadlem. Celou cestu trpím a snažím se usnout. Ještě že si mohu opřít hlavu o okénko, když opěradlo mi končí někde nad lopatkami. Naštěstí let trvá pouze necelé 4 hodiny. Libor H. se projevuje jako správný parťák, který umí potěšit: “Kluci nevíte, už se v Kathmandu přistává na paprsek, nebo ještě na oči? Nedávno tam jedno letadlo skončilo v protějším kopci.” Když kapitán hlásí Kathmandu 29 stupňů Celsia, zamračeno a kolem nás a pod námi neprostupná hradba mračen, trochu znejistíme. Najednou se objeví terasovitá políčka Siváliku a už si to rolujeme na přistání. Piloti brzdí, seč můžou, při otáčce k letištní budově pochopím proč. Kousek opodál se zdvíhá hradba hor. Přistáli jsme dokonce v předstihu, je něco před 16 hodinou místního času. Posuv hodinek dělá problém. Nepál se chce odlišit od svého ekonomického vazala na jihu, takže proti našemu času se hodinky posouvají o tři hodiny a tři čtvrtě. Jsme jediným právě přistálým letadlem, odbavení včetně vízové procedury probíhá neobyčejně rychle. Zmatek, který jsem zažil před 4 lety, neexistuje. K potěšení nemusíme platit 30 USD, naše tři noci v Kathmandu pokryje tranzitní vízum, které je zdarma. Co Qatarci slíbili, se i splnilo. V pořádku se shledáváme se všemi zavazadly. Mírně zaprášenými, ale nepoškozenými. Tendey se svým pomocníkem na nás mává cedulí před budovou, pomáhá odhánět dotěrné taxikáře, bouřlivě se s námi vítá (každý dostáváme kolem krku květinový věnec) a nakládá nás se zavazadly do minibusu. Kolem hořících pohřebních ohňů u Pashupatinatu za mohutného troubení kolemjedoucích aut se noříme do křivolakých uliček Thamelu. Namasté Kathmandu! Vracím se po 4 letech a připadám si, jako bych přijížděl domů. Kdo jednou toto město okusí, ten si je zamiluje a musí se vracet. Minibus odbočuje na západ od Thamelu a po chvilce kličkování končí na dvoře hotelu Moon Light. Vše klape, hotel je téměř luxusní, v klidné části, zadním východem to máme zkratkou 4 minuty do centra Thamelu a cca 8 minut do kanceláře Tendeyho na náměstí Thahity. Cargo čeká v hotelovém depozitu, nic nemá chybu. Domlouváme, že zítra v 10 pro nás přijde Tendeyho pomocník a domluvíme vše potřebné. Dáváme se do pucu, lehce odpočineme, a za tmy vyrážíme do uliček Thamelu. Slibuji klukům, že u kobercářů ve výhodném kurzu směníme dolary a že je pak zavedu do prímovní restaurace. Když už asi po desáté zahýbáme, Libor K. znejistí a ptá se, zda vím, kde jsem. Nedivím se. Přesně totéž jsem zažíval před 4 lety, když mě kamarádi za tmy protáhli Thamelem. Měl jsem pocit, že je téměř nemožné najít cestu zpět do hotelu. Nicméně za dva dny jsem sám prolézal celou čtvrť jak ostřílený cestovatel. Tentokrát ale trochu váhám, uličky se zdají známé, ale ne natolik, abych věděl, kde přesně jsem. Konečně se chytám, kobercáři se však přestěhovali. Měníme u první směnárny, neboť kurz je všude stejný, a hlavně lepší než na letišti v oficiální bance. Za 100 USD dostáváme 6920 rupií, což je sice míň než před 4 lety, ale díky lepšímu kurzu koruny o polovinu výhodnější. Tehdy vycházely 2 rupie na jednu korunu, dnes jsou to 3 rupie. Přitom jídlo a služby zas tolik nepodražily. Zapadám s oběma Libory do tibetské restaurace Old Tashi Deleck, kterou jsem si minule oblíbil. Čistá, chutná, levná s příjemnými lidmi. Rodina opustila Tibet v roce 1959, děti se narodily již v Nepálu. Otec už jen sedí za stolem a věnuje se četbě knížky a svému růženci, matka sleduje dění, diriguje své děti, a když je potřeba, zaskočí v kuchyni. Dcera stojí za barem a kasíruje, kluk donáší jídlo a obsluhuje. Výhodou je série fotografií pro nás exotických jídel, takže člověk neobjednává zajíce v pytli. Servíruje se v plechových miskách na talíři, nebo litinových zapuštěných do dřeva. Na stěně je panoramatický záběr Lhasy, pohledy hor, současný král Nepálu s manželkou, Jarošův vlastnoručně podepsaný kalendář a plakát další české expedice. Češi jsou tady častými hosty. Matka se na mne vesele zubí, živě gestikuluje a já mám pocit, že mne snad poznává. Připadám si jak poutník vracející se do rodného kraje. V přepočtu za naši stovku na každého si dáváme hustou polévku s momo, hlavní jídlo podle chuti a jubilejní pivo Everest (650 ml), jen které samo o sobě přišlo na 40 Kč. Pro jedlíky ráj, pro pivaře je to horší. Pomalu to nemůžeme sníst. Pokud to tak bude pokračovat dál, nic jsme si nemohli přát lepšího.

10.4.2005 Přestože časový posun by velel spát minimálně do deseti, nemohu už za slunka usnout. V hotelové restauraci si vybíráme jeden ze tří breakfestů a chvíli nám trvá, než pochopíme, že obsluha si přeje blíže specifikovat, jak bychom si všechno přáli. Zda vajíčko má být vařené, smažené jako volské oko nebo omeleta se sýrem, jestli chceme porridge nebo raději corn flakes, zda mléko k vločkám má být hot, či cold, preferujeme čaj, nebo kávu, zda mají přinést ke kávě mléko, a džus má být pomerančový, ananasový nebo mangový. Drmolí měkkou angličtinou, že i Libor K. ostřílený několikaletým pobytem v Americe nerozumí. V deset pro nás přichází Tendeyho pomocník a doprovází nás do kanceláře. Reference nelhaly. Tendey má všechno připraveno, k předloženému seznamu jídla nemáme žádné výhrady. Domlouváme, co ještě potřebujeme zajistit, a nákup přenecháváme ochotnému Tendeymu. Jeho sympatický pomocník je nám představen jako Phurba a bude zároveň naším kuchařem. V průběhu domluvy postupně odbíhá a donáší některé věci, které chceme. Špatnou zprávou je, že blokáda silnice do Tibetu Maoisty trvá a že budeme muset odjet o den později. Tím pádem nám propadá tranzitní vízum a budeme muset požádat o turistické. Nejsme jedinou expedicí, která musí počkat. Kdo jel před začátkem dubna, měl štěstí. Na Cho Oyu už maká sám Martin Minařík, jehož hlavním cílem je výstup na Everest. Tendey ukazuje mail, že se dostal už do 7.000 metrů. S expedicemi se roztrhl pytel. Musím se přiznat, že pokud existují organizátoři jako Tendey, není to tak složité. Vedle Minaříka už tam působí skupina Šimůnka a Vomáčkové, odjel tam rovněž Caban, který zaplavil Kathmandu anglickým překladem své knihy Cho Oyu – Everest, můj vlastní příběh a postery z Everestu. Snaží si udělat reklamu. Rovněž my na Cho Oyu nebudeme jedinými Čechy. Zbývá jen domluvit, kdy se má pro nás zítra Tendey zastavit, aby mne a Libora odvezl na letiště. V 7.00 má přiletět Mirek, poslední člen naší minivýpravy. Na závěr platíme Tendeymu zbytek peněz za expedici, abychom neměli stále u sebe balík dolarů. ... pokračování příště - návštěva Swayanbunathu - Tendey přinesl požadované - zážitek v Lhasa restaurant

11.4.2005 - ráno přilétá Mirek
- bombový útok maoistů
- snídaně – black and white
- procházka Thamelem
- oslava narozenin

12.4.2005 - návštěva Pashupatinatu a Boudhanathu
- balení

13.4.2005 V 5.25 nás budí telefonem recepční, v 5.45 je na stole snídaně a po šesté už naše zavazadla stěhují ke vchodu hotelu. Vše běží jak bylo domluveno a záhy odjíždí rikša s asi 200 kg našich zavazadel až osky na kolech skřípají. Nasedáme do připraveného autobusu, loučíme se z Tendeym a odjíždíme směrem na nepalsko-tibetskou hranici. Cestu lemuje řada kontrolních stanovišť armády, která má plnou práci s Maoisty. Před pár dny na naší cestě došlo k bombovému útoku na autobus ruských horolezců. My projíždíme bez problémů. Stavíme na občerstvení u řeky Sun Koshi. Jsme ve výšce asi 700m a nyní nás čeká už jen stoupání. Prašná cesta místy průjezdná v jednom směru je v poměrně slušném stavu, a tak šťastně dorážíme do Kodari, poslední nepálské vesnici. Kolem našeho autobusu se seběhli nosiči, kteří přenesou naše zavazadla na náklaďák na čínské straně. My přecházíme sami přes hranici pěšky. Na čínské hranici nás přivítají arogantní celníci, nutí nás postavit se do řady, komunistická výchova z nich čiší. Nasedáme do džípu s nulovým vzorkem na pneumatikách a odjíždíme po prašné cestě asi 8 km do Zhangmu, prvního čínského města, postaveného na příkrých svazích. Zde nás čeká celní odbavení a dostáváme přiděleného čínského styčného důstojníka. Ubytováváme se v hotelu a jdeme na oběd v čínském stylu. Za kulatým stolem si pochutnáváme na rýži s několika druhy znamenitých zeleninových a masových příloh. Večer procházíme městem – směs tibetské a čínské kultury. Všude, i v těch nejzapadlejších obydlích září televize. Někdo sleduje americkou basketbalovou ligu, jiný americký horor – nezadržitelný vliv globalizace. Raději jdeme spát.
Libor K.

Doplňuji: Cesta je různá, místy asfalt různé kvality, místy prašná cesta, kde dvě auta se nevyhnou. Kousek před mostem, kterým se dostáváme na pravou stranu řeky je visutý most nad hlubokým kaňonem, který slouží jedné adventurové agentuře k bungee jumpingu. Zastavujeme a fotíme. Dále na silnici si jedna rodina udělala výnosnou živnost. Přes silnici drží v ruce natažené lano a od projíždějících aut vybírají výpalné. Phurba jim dává paklík bankovek, jsou nespokojeni, musí přidat. Na Maoisty, kteří vybírají mýtné, nevypadají. Nerozumím tomu, divím se, že to projíždějící auta trpí. Inu jiná země, jiný mrav. V Kodari je vše perfektně zorganizováno, agentura má připraveno spoustu nosičů, o zavazadla se nemusíme starat. Odebíráme se na oběd, kluci konečně poznávají nepálské národní jídlo dhal bath. Vrhá se na nás překupnice s měnou, fascinuje nás, jak v ruce drží balík dolarů a čínské měny. Necháme se přemluvit k směně 20 USD za maocetungy, jak ostatní trefně čínský juan pojmenovali. Skutečně na 50 juanové bankovce se skví portrét všemohoucího Maa. Kurz jedna ku osmi, za své dolary tedy dostáváme 160 juanů. V Zangmu nám pak nabízí kurz 8,20, ale my více nepotřebujeme. Ještě jedna zajímavost. Na mostu přátelství musíme vyplnit něco na způsob čínského potvrzení o bezinfekčnosti – s jakými nemocemi jsme přišli do styku, jaké závadné věci, které by mohly zavléct případné choroby, vezeme. Na konci mostu je okénko, kam všichni musí strčit hlavu a veledůležitá úřednice přiloží k čelu něco na způsob světelného pera a změří nám teplotu. Všichni máme 36,5, údaj je zapsán do protokolu a cesta do Číny je otevřená.

14.4.2005 - Cesta do Nyalamu

15.4.2005 Odpočinek, kluci jdou cca 250 výškových metrů nad městečko, já zápasím od časného rána s průjmem

16.4.2005 - Aklimatizační výstup na svahy západně od Nyalamu, dosažená výška 4700 m.

17.4.2005 Močový měchýř mě budí ve dvě ráno. Venku je stále živo, místní jsou noční ptáci. Pouliční osvětlení zhasíná kolem třetí ráno. V pokoji je vzduch jak v opičárně, v noci není vítr, který by škvírami v oknech obnovil vydýchaný vzduch a Libor H. nepřipustil otevření okna. Znovu usínám a kupodivu spím tvrdě. Budím se v osm místního času, za půl hodiny máme snídani. Zdejší klasika. Tibetský chleba, indická pomerančová marmeláda, vajíčko tentokrát vařené, desetkrát vyluhovaný čaj a konvička s kafem. Říkám si o horkou vodu a vyluhuji si pytlík černého čaje, který mi včera věnoval Phurba. Místní nazelenalá horká voda vydávaná za čaj už mi leze krkem. Phurba nás informuje, že se mu podařilo sehnat bambusové tyčky na ukotvení stanů, případně označení vyneseného nákladu na kopec. V okolí se letos bambusu neurodilo, tyčky jsou úzkým profilem a dražší, než Phurba předpokládal. Koupil jich pouze 15, kus za juan. Předpokládáme, že na trasování cesty nebudou třeba, na kopci bude působit spousta expedic a ty velké trasu určitě vyznačí. Konec konců máme i dvě GPSky. V půl desáté vyrážíme na další aklimatizační výstup, tentokrát na jeden z vrcholů v hřbetu táhnoucím se za řekou východně od městečka. Procházíme Nyalamem. Pokračujeme po mostě překonávající dravou řeku tekoucí ve směru od Shisha Pangmy. Prašná silnice pokračuje na Lhasu. Počasí přeje, obloha bez mráčku a zářivě nasvícené město láká fotografy. Po čtvrthodině uhýbáme doprava dolů. Přes betonový mostek překonáváme úzký hluboký kaňon a začínáme stoupat. Zdá se, že žaludeční potíže jsem překonal, konečně mi to šlape, jak bych očekával. Cestou míjíme obřadní místa s modlitebními praporky, v pozadí s majestátnými vrcholy se budou pěkně vyjímat na fotkách. Na druhé straně údolí, přímo proti nám se vypíná Dorje Lagpo Ri, nejvyšší hora východního Langtangu, tyčící se přes 7 tisíc metrů vysoko, vpravo od ní vyčnívá osmitisícovka Shisha Pangma. S přibývajícím časem i výškou narůstá síla větru a klesá jeho teplota. Zatím jsem měl na sobě pouze windstoperové kalhoty, klimatexové triko s krátkým rukávem, stovkovou Polartecovou flísku a obyčejnou šusťákovku. Je jedna, musím se zabalit do Gore-texové bundy a na ruce si dát teplé rukavice. Soukám do sebe plechovku čínské Coka coly, kterou jsme dostali minule u oběda, přeji si, aby ji vyráběli bez bublinek. Ve 13.30 není kam stoupat. GPS ukazuje 4820 m. Hřeben mírně klesá, aby poté v dáli stoupal k mnohem vyšším vrcholům. Množíme červené krvinky a odpočíváme. Na obloze od JZ přibývá mraků. Kluci se rozhodují pokračovat dál a chtějí sestoupit žlabem vlevo. Nahoře vysněženým, dole s potokem. Z vrchu se to jeví průchozí, zkušenost mi říká, že na místě to může vypadat úplně jinak. Mraků přibývá, ve 14.30 se rozcházíme. Jdu dolů stejnou cestou, jak nahoru. Začíná se ozývat včerejší žaludek. To tak ještě scházelo. Poletují vločky, s klesající výškou jich přibývá. Kluky vidím v dálce v zasněženém žlebu. Za dvě hodiny jsem u betonového mostku a dále necelou půlhodinku v hotelu. Kluci přichází další půl hodinu po mně. Odpočíváme a čekáme na večeři.

18.4.2005 Cesta jeepem do Tingri – 4370 m.

19.4.2005 Cesta do Chinese Base Campu – 4915 m (z Tingri jeepem 37 km).

20.4.2005 Aklimatizace v Chinese Base Campu.

21.4.2005 Vyjednávání s "Yakmeny", navážili nám 1101 kg včetně kuchyně. Nakonec za doplatek 700 USD náklad balí na 20 yaků. Odcházíme do mezitábora.

22.4.2005 Noc v mezitáboře jeden yak nepřežil, my jsme OK. Pokračujeme do Advanced base camp (ABC), kde jsme ve výšce 5707m zbudovali tábor, který bude 4 týdny naším domovem.

23.4.2005 Dobudováváme tábor v ABC, stavíme WC, další stan a přebíráme materiál.

24.4.2005 Procházka kolem tábora, odpočinek, příprava materiálu

25.4.2005 Stavíme stan v 1. výškovém táboře ve výšce 6410m.

26.4.2005 Odpočíváme v ABC a nabíráme sílu.

27.4.2005 Odpočinek a regenerace.

28.4.2005 Dnes spíme v 1. výškovém táboře ve výšce 6410 m.
- vynáška materiálu

29.4.2005 Jarda, Mira a Libor K. vyráží do C2. Jarda to brzy obrací do C1. Miro vynese materiál do C2 a vrací se do C1. Libor K. v C2 staví stan a spí tam - 7100m. Libor H. se vrací do ABC.

30.4.2005 Návrat Jardy, Mira a Libora K. do ABC.

1.5.2005 Odpočinek v ABC.

2.5.2005 Odpočinek v ABC.

3.5.2005 Miro + Libor H. vystupují do C1, přemisťují stan a spí tam.

4.5.2005 Miro a Libor H. postupují z C1 do C2. Jarda a Libor K. postupují do C1.

5.5.2005 Začíná sněžit, Miro a Libor H. zůstávají v C2. Jarda a Libor K. jsou jediná výprava, které se ten den podařilo vystoupit do C2.

6.5.2005 Mnoho sněhu, všichni sestupujeme z C2 do ABC.

7.5.2005 Ustupujeme do Tingri.

8.5.2005 Nabírání sil a kyslíku v Tingri.

9.5.2005 Nabírání sil a kyslíku v Tingri.

10.5.2005 Odpočatí se vracíme do ABC, zítra budeme postupovat na horu.

11.5.2005 Černý den na Cho Oyu. Zuří vichřice, která poničila ve všech táborech hodně stanů. Z apsidy jednoho našeho stanu v C1 vlají cáry látky. Tropiko je roztrhané, nicméně vnitřní stan je celý a dá se používat. Ostatní stany máme nepoškozené. Slovenské expedici vítr odnesl v ABC velký společenský stan. Dozvídáme se bez bližších podrobností, že v C2 někdo zemřel. Odpoledne se počasí trochu uklidňuje, Libor K. a Miro odchází z ABC ve 13.00 do C1 (6400m). Ve večerní relaci se z vysílačky dozvídáme krutou skutečnost - mrtvým je Slovák Luboš Stacho, který zkolaboval při sestupu do C1. Zůstal viset na laně kousek pod C2. Nálada je na bodu mrazu, Luboše jsme dobře znali.

12.5.2005 Vítr pokračuje, čekáme na lepší počasí. Ve 14.00 se Libor K. a Miro rozhodli i přes pokračující vítr postoupit do C2 (7100m), takže v 15.00 vyráží Jarda s Andrzejem Kurowským (zbylý člen další české expedice působící na Cho Oyu) z ABC do C1. Šerpové na popud slovenské expedice spouštějí tělo Luboše do C1.

13.5.2005 Čínská strana údajně odmítá repatriovat mrtvé tělo slovenského horolezce, proto jej Šerpové pohřbívají v ledovcové trhlině pod C1. Libor K. a Miro stoupají z C2 do C3 (7400m), kde staví stan. Žádný jiný stan kromě našeho zde nestojí. Jarda s Andrzejem vyráží do C2. Andrzej se necítí ve své kůži, vrací se do C1, Jarda vystupuje do C2 sám. Libor H. vystupuje z ABC do C1.

14.5.2005 Libor K. a Miro zahajují v 6.45 z C3 útok na vrchol, vichřice je zastaví nad „Rock bandem“ ve výšce 7740m m. Oba sestupují až do C2. Miro má lehce omrzlé palce u nohou. Jarda čeká v C2, jak dopadne celá situace. Mezitím vykopává ze sněhu a ledu jeden za stanů, který je nutný znovu postavit. Po příchodu Libora K. a Mira stavíme stan o pár metrů vedle na vykopané plošině.

15.5.2005 Krásný den – nefouká - proč tak nebylo včera! Jarda sám stoupá z C2 do C3. Libor K. odpočívá v C2 a chce se znovu pokusit o vrchol další den. Miro likviduje v C2 jeden ze stanů a sestupuje do C1 a pak až do ABC. Andrzej a Libor H. likvidují v C1 Andrzejův stan a sestupují do ABC.

16.5.2005 Libor K. za tmy v 3.45 vyráží z C2 do C3 za Jardou. Počasí moc nepřeje. Teprve v poledne se vítr uklidňuje a ve 13.00 mohou oba vyrazit nahoru. Po překonání pásu skal „Rock band“ dosahují v 18.00 výšky Libor K. cca 7900 m, Jarda 7806 m. Je moc pozdě a na vrchol zbývají asi 3 hodiny. Po vlastním zvážení situace a na doporučení ostatních ve večerní vysílačkové relaci se oba vrací do C3. Vrchol odolal. Chybělo 300 výškových metrů.

17.5.2005 Liborovi K. v noci není dobře a silně kašle. Má za sebou 5 nocí nad 7000m a proto ráno ihned sestupuje z C3 až do ABC. Cestou likviduje a balí stan v C2, který snáší do C1. Jarda čeká až vysvitne slunko a trochu se oteplí. Likviduje a balí stan v C3, který snáší do C2. Pak sestupuje také až do ABC.

18.5.2005 Posíláme nosiče do C1, aby zlikvidoval poslední stan a snesl jej s ostatními věcmi do ABC. Likvidujeme tábor v ABC a balíme zavazadla. Večer přichází yaci.

19.5.2005 Ráno jako poslední balíme naše stany, Tibeťani nakládají zavazadla na yaky. V 11.00 odcházíme do mezitábora, kde si najímáme motorovou tříkolku na odvoz do Chinese Base Campu. Tam se dozvídáme, že nejsou volné jeepy na přesun k hranici, kde jsme chtěli přespat. Před chvílí přijely z Nyalamu a řidiči potřebují odpočinek. Je nereálné, aby ještě dnes jeli zpět. Dava, čínský styčný důstojník, slibuje pouze odvoz do Tingri a teprve zítra dále. Odjíždíme tedy do Tingri, kde jak doufáme, nocujeme naposled.

20.5.2005 V 8.30 odjezd z Tingri, postupně míjíme sedlo Lalung La (5150 m), Nyalam a konečně jsme na hranici v Zangmu, kde obědváme. Přechod hranic bez problémů, pouze potřebujeme v Kodari fotky na tranzitní nepálská víza. Kdo nemá fotky, tak natažená dlaň úředníka a 5 USD to napraví. Ve 20.00 jsme na předměstí Kathmandu.

21.5.2005 Nákupy a focení v Kathmandu. Večer odlet Mira do USA. Tendey nás zve do nóbl podniku na slavnostní večeři na rozloučenou.

22.5.2005 Dopoledne zpovídání pro databázi Elizabeth Hawley, která eviduje všechny pokusy o výstup na osmitisícovky, odpoledne courání po Kathmandu, balení a vyřizování carga, jeho odvoz na letiště (celkem 2 zavazadla, dohromady 73 kg).

23.5.2005 Poslední nákupy a fotorafování v Kathmandu, v 17.00 odjezd na letiště. Tendey a Phurba nám váže na krk žluté hedvábné šály na rozloučenou. Odlet dle plánu ve 20.05.

24.5.2005 Mezipřistání v Doha, po 2 hod. čekání v tranzitu pokračování letu domů, 5.55 přílet do Vídně.